O mně

Vítejte na mých stránkách! Vždycky mi dělá problém napsat něco o sobě, říkám si: “Má to být krátké a povrchní, nebo dlouhé a opravdové?” :) Nakonec jsem se rozhodla vyjít vstříc těm fanouškům, kteří se zajímají o to, jaká doopravdy jsem a jaká byla má cesta k tomu, kde teď stojím, než abych se tu snažila o nějaké užehlené formulace :) Takže kdo z vás nemá čas, tak mě může sledovat na facebooku, kdo z vás mě chce poznat, začtěte se do tohohle příběhu…

Hudba a já

Vztah k různým hudebním subkulturám, které na mě měly vliv aneb můj život na talíři.

Když vezmu v potaz, že různé zvuky jsem vyluzovala již od narození, tak hudbou se zabývám už přes dvacet let. Stále mě to ještě baví, jen způsob, kterým ji dělám, je poněkud kultivovanější. Fascinace hudbou přišla brzy, pamatuju si momenty, kdy jsme jezdili s rodinou na dlouhé cesty autem a zpívali jsme kánony a moravské lidové písničky v dvojhlasech (po mamince mám moravskou krev). Kupodivu se připojoval i táta, který spíše bručel, ale tyhle vzpomínky ve mně zanechaly to, co dodnes vnímám jako nejzákladnější podstatu hudby. Tou je dle mého spojování lidí a jejich emocí. Proto když jsem na koncertě, zaujme mě spíše přenos energie mezi muzikanty a publikem, než že bych hodnotila jejich technické zdatnosti.

Když mi bylo asi šest let, byla jsem přihlášena do sboru. Mým hlavním hudebním zázemím už nebyla rodina, ale okruh stejně starých holčiček s něžnými a vysokými hlásky. V rámci této sborové subkultury šlo především o to, aby hlasy všech zněly jako hlas jedné. Pěstovaná uniformita ovšem nebyla od věci, naučily jsme se intonovat a naslouchat si, což se každému muzikantovi hodí. Brzy se u nás objevila specifická sborová morálka – vzájemně jsme se porovnávaly a předháněly, kdo byl od sbormistra pochválen více, kdo dostal lepší sólo, kdo byl vybrán na soustředění. Musím říct, že jsem se v tomhle prostředí pohybovala jako antilopa, která nakonec předběhne silnější i zkušenější predátory, a tak jsem v devíti stála před vyprodanou Lucernou po boku Heleny Vondáčkové a v deseti jsem zpívala na stejném pódiu s Karlem Gottem. Také jsem byla častokrát vybíraná pro natáčení s Českým rozhlasem a účastnila jsem se všech soustředění. Řeknu to asi takto: byla jsem taková malá rodinná hvězda.

Každá hvězda ovšem jednoho dne vybledne a tak i já jsem se dostala do fáze, kdy jsem potřebovala změnit kůži. To se mi naskytlo, když jsme se v mých 11-ti letech přestěhovali s rodiči do Ameriky. Do sboru jsem chodila i tam, ale repertoár se značně lišil. Už jsme nezpívali písničky o bludičkách či mravencích, ale pěli jsme staré pecky z Broadwaye a byla to bomba. Do toho jsem každý den jezdila žlutým school busem, kde náš řidič holdoval „pořádnému“ hip hopu, takže do dneška si občas v hlavě zpívám: „Hey Shady, it’s she birthday, we’re gonna party, it’s she birthday.“ (Je to možná od 50 Centa nebo jiného podobného řetězáče). Ale hip hop mě rozhodně nestrhl naplno. Co mě ale ovlivnilo byla americká popkultura, přes kterou jsem se dostala k velkým hlasům – např. ke Christině Aguileře nebo Beyoncé. I když jsou tyhle slečinky vymazlené 21. stoletím, přece jen z nich na mě dáchla nějaká ta „černota“, na které americká populární hudba stojí. Také se ke mně náhodným způsobem dostaly desky etnické hudby, (etnických menšin je v Americe opravdu hodně), a v neposlední řadě mě také vzala salsa (na Floridě je spousta Latinoameričanů). Jó, byl to rozdíl oproti „východu“.

V Čechách v domácím kazeťáku jeli buď folkárny (Brontosauři, Nerez, Zuzana Navarová či Nohavica), oldies (Abba, Beatles, Boney M) a nebo ruští písničkáři (rodiče totiž studovali na vysoké v Moskvě). Když jsme se vrátili do vlasti, byla jsem už příliš „nakažená“ západní muzikou. A hlavně pubertou. A tak jsem po několik let zabředla do mainstreamové subkultury v čele s Evropou2, v ruce s Bravíčky (ach jo, až dneska vidím, kolik hloupostí si tím člověk nasoukal do hlavy). Na sbor už jsem si připadala „velká“, tak jsem začala zpívat sólově. S mikrofonem v ruce jsem byla frajerka a bavilo mě, že si můžu zazpívat i tu Aguileru. Ve 13-ti jsem začala chodit na zpěv k Lídě Nopové, která mi podstrčila děsně nezáživná hlasová cvičení a také spousty českých „jazzových“ písniček. Tenkrát mě to fakt chytlo a na chvíli to vypadalo, že bych se mohla vydat váženějším směrem. Ale mainstream vyhrál a tak jsem doma tancovala před zrcadlem a představovala si, že ze mě jednou vyroste Shakira. V 15ti jsem natrefila na Františka Soukupa z kapely Nightwork, který pro mě složil nějaké pop a r’n’b písničky, tak se zdálo, že se ze mě stane „opravdová zpěvačka“. Ale nic z toho nebylo, ze všech plánů sešlo. Bylo to tenkrát velké zklamání, ale dnes si říkám: „Uf!“ Ještě že jsem měla šanci trochu dozrát.

Puberta nepřešla jen tak, musela jsem si projít troškou rock’n’rollu, kdy jsem před spolužáky předstírala, že mě opravdu zajímá psychedelický rock (nebavil mě ani trochu), hard rock či punk, a na koncertech jsem se snažila pogovat a taky se občas opít. Nebylo mi to ale moc vlastní, takže jsem se na to brzy vykašlala, a posunula jsem se do dalších hudebních sfér.

A to byla subkultura svobody. Otevřely se mi brány ke všem možným stylům: k blues, country, soulu, funky, šansonu, elektronice aj. Bylo to hlavně díky tomu, že jsem se seznámila s kamarády, kteří disponovali gigabajty stáhnuté muziky, (já jsem stahovat nikdy neuměla, takže má hudební inspirace je značně závislá na mých blízkých). A také jsem to léto objezdila různé festivaly a zjistila jsem, že mnou dosud prozkoumané hranice hudebního vnímání jsou jen kapkou v moři a že ve skutečnosti je hudební pole o tisíc mil širší než jsem si představovala. Nejlépe jsem se cítila na festivalech folkových. Možná to bylo právě tím, že jsem v dětství byla kojená na písničkářích, že můj dědeček poslouchal Country rádio, nebo že jsem byla zasažena romantikou táboráků, nevím. Ale přestala jsem o hudbě snít a začala jsem jí tvořit. Začala jsem skládat písničky, psát si texty. Sedla jsem si ke klavíru, začala jsem se učit na kytaru. Hudba se pro mě stala vnitřní potřebou. Komunikací se světem okolo i se sebou. Konečně jsem se cítila jako ryba ve vodě. Nemusela jsem si na nic hrát, ani nic hrát, stačilo prostě být a nechat se prostupovat hudbou. Čas zrál a já jsem si uvědomila, že bych ráda opět zkusila vytvořit nějaké nahrávky. A tak jsem začala obcházet vydavatelství.

Jednoho dne jsem se doklepala na vydavatelství, se kterým jsem podepsala kontrakt na své první CD. To mi bylo myslím tak šestnáct let. Další dva roky jsem jednou za čas jezdila do studia k Daliborovi Cidlinskému, kytaristovi, klávesistovi a skladateli, kterému jsem vozila své nahrávky, a on mi je pomáhal dotvořit do verze přijatelné pro rádiové publikum. Bylo to úžasné období plné nadějí a radosti, kdy jsem věřila, že to, co spolu vytváříme, dobude českou hudební scénu. Jenže jak čas plynul, začínala jsem pociťovat i pochybnosti o tom, kam mířím. Věděla jsem, že ve skutečnosti žádná popová star být nemůžu, protože tíhnu k trochu jiné muzice. Doma jsem poslouchala Navarovou a Radůzu, obdivovala jsem jejich „pouliční“ uměleckost a sama jsem si chystala dráhu populární zpěvačky. Když jsem v prosinci 2010 vydala své první album Obamamania (bylo to zrovna po podzimním turné Xindla X), mísila se ve mně radost z celkem kladných recenzí na mou desku, ale zároveň jsem věděla, že na svět lesku a slávy nejsem ani za mák připravená.

V tu dobu mi už přicházely do cesty různé překážky, ve kterých jsem si připadala bezmocně a slabě. Vždycky jsem došla na určité rozcestí a říkala jsem si, teď máš holka dvě možnosti, vydat se napravo a nebo nalevo, vrátit se nemůžeš. Veškeré dění tohoto kolotoče bylo zakončeno v červenci roku 2011 v den, kdy se mi rozpadla kapela. To jsem zůstala úplně sama. Nestálo za mnou vydavatelství, nestál za mnou hudební producent, nestála za mnou kapela, nestáli za mnou fanoušci, ani má rodina. Probrečela jsem celý ten den v jedné vinohradské čajovně až do vyčerpání. A pak jsem se zvedla, zaplatila jsem, a řekla jsem si, že budu žít úplně obyčejný život, že si budu zpívat v koupelně a že si třeba ve třiceti natočím desku pro radost.

V tomhle duchu jsem pokračovala dál. Cestovala jsem si světem jako poutník, ať už jsem byla v Praze či v Indii, měla jsem chuť žít bez plánů a bez připoutání k hudbě. Stal se ze mě hippie, který poslouchal nahrávky zpěvů tibetských mnichů, indické mantry, a nemínil nic řešit. Odložila jsem kytaru i piano, přestala jsem skládat. Vesmír to ale zařídil jinak. V září mi volali z VOŠky Jaroslava Ježka, zda bych nastoupila na jazzový zpěv, jelikož jim jedna studentka vypadla a já jsem byla první pod čarou. Řekla jsem si, že to zkusím. Nijak moc jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem si řekla JO a bylo. A tak jsem nastoupila a věděla jsem, že v mém hudebním životě započala úplně nová etapa. Mezi spolužáky ze mě byl cítit jazz nejméně, byla jsem nepolíbená veškerou hudební teorií i jazzovým feelingem, připadala jsem si jako cizinec, který měl ovšem odhodlání a touhu bojovat. Do toho jsem od října začala jezdit na turné s Marií Rottrovou, takže jsem se kromě cizince stala i „neobyvatelem“ této školy se spoustou zameškaných hodin. Ale už jsem se pomalu začala vracet k myšlence na svou hudbu. Hudební prostředí, které bylo kolem mě ze všech stran, mě k tomu vybízelo.
Stejně jsem to neustála a v lednu 2012 se po půl roce studia na dvou školách, (vedle konzervatoře totiž studuji na Karlově univerzitě), a turné s Marií Rottrovou sesypala. Byl to druhý moment probuzení. Opět jsem chtěla všechno vzdát, ale tenkrát se v mém životě objevilo několik světlušek, které mi pomohly z bažiny. Jednou z nich byl i kytarista Jakub Juránek, kterého jsem objevila na konzervatoři, a stal se mou druhou hudební půlkou. Scházeli jsme se a sdíleli jsme radost z hudby. Nebyly před námi žádné koncerty, žádná CDčka, žádné smlouvy, nic. Byli jsme jen my a hudba. A já jsem si dovolila nadýchat se konečně svobody. A zjistit to, co skutečně chci. A to teď vím naprosto přesně. Chci tvořit hudbu, která ze mě vychází. Nic afektovaného ani nic intelektuálního. Ať už za ní dostávám miliony či nemám na chleba. Ať už je jakákoliv nebo se líbí komukoliv. Prostě chci dělat hudbu s radostí. A při všem, co to s sebou přináší, jako otravné mediální pózování a obchodnické jednání, chci zůstat sama sebou.

Na konzervatoři se na kapelních hodinách s kytaristou Petrem Zelenkou učíme osvobodit od pravidel harmonií, rytmu i společnosti, takže místo toho, abychom hráli jazzové standardy, učíme se volné improvizaci (v praxi se třeba plácáme se do kolem, boucháme do topení či oken, beatboxujeme, vydáváme skřeky atd.). A přesně tohle je něco, k čemu jsem potřebovala dozrát. Abych se odpoutala od kolejí zajetých showbyznysem a začala si stavět vlastní koleje. U kterých mi je jedno, kam s nimi dojedu, ale i když nedojedu nikam, budu mít radost z poctivé práce, kterou jsem do stavění vložila. Momentálně se nacházím ve stadiu radosti a vím, že všechno tohle, co jsem zažila, budu moct vložit do svého nového CDčka, které bude možná nedokonalé, ale přesto ryzí.